Ve Znojmě se mi hrálo dobře, vzpomíná Heinz. V lize na sebe vyvíjel tlak
Z N O J M O - Famózního návratu se na sklonku prázdnin dočkali znojemští fanoušci. Na velkolepou akci, Znojmo žije fotbalem, totiž dorazil také bývalý hráč místního týmu Marek Heinz. Zkušený fotbalista zasáhl jak do charitativního zápasu za Real Top Praha, tak rovněž nechyběl v barvách Česko-Slovenska proti Barceloně. Heinz si během večera udělal čas, aby zavzpomínal na své chyby ze světa fotbalu, ale také na zdejší necelé osmiměsíční angažmá. „Kdybychom první ligu hráli doma, tak soupeře trápíme daleko více,“ domnívá se s odstupem času.
Dnes jednačtyřicetiletý hráč Tatranu Všechovice v zimě 2012/2013 přicházel do Znojma jako náhrada za kanonýra Václava Vašíčka. V Sigmě Olomouc byl Heinz již nechtěným hráčem, a jelikož Příbram jeho požadavkům nevyhověla, putoval na jih Moravy.
Zde geniální fotbalista zanechal viditelnou stopu. Během dvaceti zápasů se trefil desetkrát, přičemž největší apetit měl ve druhé lize, v níž vstřelil osm branek. Ačkoliv v nejvyšší soutěži skončil po devíti kolech se dvěma vstřelenými brankami, na jeho působení se dá vzpomínat čistě v dobrém. Zvláště poté, co měl za sebou úchvatný životopis.
Bronzový medailista z ME 2004, třicetinásobný reprezentant Česka, účastník Letních olympijských her v Sydney, bývalý hráč klubů Borussia Mönchengladbach, Galatasaray SK, AS Saint-Étienne nebo s devatenácti trefami také nejlepší střelec české nejvyšší soutěže ročníku 2003/2004. Profesionální kariéra Marka Heinze byla bezpochyby bohatá.
A mohlo být ještě lépe. Fotbalista, který diváky bavil svými kousky, měl dle řady odborníků nakročeno ještě do větších klubů. Minimálně co se technických dovedností týče. Možná až příliš však prosazoval svoji pravdu, což mu ve větším rozkvětu mohlo zabránit.
„Šel jsem hlavou proti dveřím. Místo toho, abych s pokorou řekl “budu makat, budu dřít“, tak jsem hájil svoji pravdu. I když třeba vím, že jsem ji měl. Takhle to prostě nefungovalo. Měl jsem zavřít pusu, zatnout zuby, ale to jsem nikdy nedělal,“ nechal se slyšet Heinz.
Litujete některého ze svých dřívějších rozhodnutí?
Lituji toho moc. Těch rozhodnutí samozřejmě bylo více, ale už je to pryč a nijak to nezměním. Teď si přímo nevzpomenu, jestli nějaké vyčnívá nad ostatní. Jsou to takové nuance, které se postupně naváží, a poté z toho udělají jeden celek.
Pokud bychom se dostali k vašemu angažmá ve Znojmě. Jak na něj vzpomínáte?
Musím vzpomínat jenom v dobrém. Postoupili jsme do první ligy, udělalo se zde kus práce a jenom je škoda, že nám nedovolili hrát na domácím stadionu, protože tady bychom byli silnější než v azylu v Brně. Kdybychom první ligu hráli doma, tak soupeře trápíme daleko více.
Byla to jedna z hlavních příčin, proč se nakonec sestoupilo?
Nechci se na to vymlouvat. Nebudu říkat, že se jedná o hlavní důvod, ale myslím si, že doma bychom byli daleko silnější. Lidé by více chodili na zápasy, daleko více by je to zajímalo, než když museli dojíždět do Brna. Myslím si, že nám to uškodilo.
Ze Znojma jste odešel po devátém kole první ligy. Spoléhali na vás spoluhráči až příliš?
Nevím, jestli hráči, ale já jsem na sebe asi trochu více spoléhal. V Brně se mi úplně nedařilo, ve venkovních zápasech poté také příliš ne. Nebylo to úplně optimální.
Připouštěl jste si na sebe až příliš velký tlak?
I když jsem třeba odehrál dobré utkání, tak jsem říkal, že pořád se dá hrát lépe. Mám to tak už nějak dané. Určitě jsem na sebe nějaký tlak vyvíjel, a že to občas nevyjde, tak to někdy bývá. Ve Znojmě se mi hrálo dobře. Již když jsem dříve působil v dresu Brna, tak jsem tam nepodával kvalitní výkony. Asi je to tam pro mě nějaké zakleté.
Jaký zápas ve Znojmě se vám vybaví jako ten nejlepší?
Byl to hned ten první. Nastoupil jsem a dal jsem hned hattrick, mohl jsem dát dokonce i pět gólů. Těch zápasů však bylo více. Hráli jsme tady dobrý ofenzivní fotbal, stříleli jsme dost branek. Ten fotbal se divákům musel líbit.
Řeknete duel, který byste nejradši vymazal z hlavy?
V hlavě žádný takový nemám, to vám neřeknu. (se smíchem)
Jste vůbec v kontaktu s bývalými hráči Znojma?
Momentálně ne. Měl jsem tu hrát exhibici v Dyjákovicích, kde se konal turnaj. Nebyl jsem tehdy v Olomouci, tak jsem tam nemohl jít. Kluky jinak samozřejmě občas sleduji.
Po působení ve znojemském dresu jste odešel do 1. HFK Olomouc. Předminulou sezónu jste poté s Tatranem Všechovice postoupil do krajského přeboru…
V tom klubu pořád jsem. Měl jsem však natrženou achillovku, takže jsem téměř nic nedělal. Teď se zase do toho vracím. Hraji ještě pro radost a taky, abych se hýbal. Stále mě to jakýmsi způsobem baví.
Jak dlouho máte ještě v plánu hrát?
Dokud mi bude zdraví sloužit. Jak už jsem říkal, mám problémy s achillovkami, tak do okamžiku, kdy budou ještě držet. Ten pohyb potřebuji.
Momentálně se nacházíme chvíli po charitativním zápase Realu Top Praha. Jak často máte příležitost za něj nastoupit?
Již jsem za ně několikrát hrál a vždy tyhle kluky rád uvidím. Je tu dobrá parta lidí, kteří se setkávají a dělají něco pro dobrou věc. Pokaždé je sranda. Když mí napíší a mám čas dojet, tak dojedu kamkoliv.
Pro vás fotbalisty to může být netradiční v tom, že se setkáváte s různými herci….
Oni to mají úplně stejně. Jedná se o super směs lidí. V tom je to krásný, že jeden vyčnívá v jednom oboru a ten druhý zase v něčem úplně jiném. Právě proto je hezké, že se tak potkáváme a společně si zahrajeme.
Během hráčské kariéry jste toho prožil hodně. Láká vás do budoucna trenéřina?
Nyní pomáhám U-17 Olomouce. Chtěl jsem si udělat licenci „A“, v té době jsem však řešil jiné věci, tak jsem na to neměl moc myšlenek. Teď bych si ji rád dodělal. Uvidíme, jak vše dopadne.
Ve Znojmě jste působil pod panem Kalvodou...
Jestli si dobře pamatuji, tak jsem s ním ještě hrál za rezervu Sigmy, takže jsme se potkali ještě na hřišti. Potom mě trénoval. Pocházíme i ze stejného města. Vzpomínám na něm v dobrém.